Vtipy

[TomášFencl]

Dva advokáti, Lévy a Kohen, se rozhodli otevřít na dobré adrese svou kancelář. Po rekognoskaci okolí se však vzhledem k převažujícímu světovému názoru rozhodli nazvat jméno své kanceláře vtipně a vstřícně Kristián & Kristián. Přišel slavnostní den otevření kanceláře. Všechno zařídili, na vše pomysleli, jenom sekretářce zapomněli dát jednu správnou instrukci. A tak když zazvonil první klient a žádal si pana Kristiána, otázala se sekretářka půvabně:
- A kterého Kristiána chcete, pana Lévyho, nebo pana Kohena?

[TomášFencl]

- Kolik stojí dva preclíky?
– Čtyřicet centů.
– A jeden preclík?
– Dvacet pět centů.
– Tak já si vezmu ten druhý.

[TomášFencl]

Rabi Said a rabi Tyros lamentují nad úpadkem světa.
– Nuže, hlásí skromně rabi Tyros, například já jsem spal s mojí ženou až po svatbě. A co vy?
Rabi Said se nepatrně ošívá:
- Vím já? Jakpak se milostivá jmenovala za svobodna?

[TomášFencl]

Rok 1812. Carské Rusko
Car Alexander I. je na procházce když se z křoví vyřítí atentátník a hodí po něm zápalnou bombu. Když to uviděl okolojdoucí poručík Rževskij, zakryl cara vlastním tělem a bombu odkopl k atentátníkovi. Výbuch, atentátník zahynul, car se zdvíhá ze země, poručík Rženskij ho oprašuje a představuje se:
- Poručík Rževskij k vašim službám, vaše veličenstvo.
- No, Rževskij, zachránil jsi mi život, královsky tě odměním. Co si přeješ?
- Mám jen jedno přání, chtěl bych se oženit s Natašou Rostovovou, ale její otec mi ji nechce dát.
Zavolal car grófa Rostova a ptá se ho:
- Gróf, proč nechcete vydat Natašu tu za poručíka?
- No víte, veličenstvo, já jsem plukovník v záloze a on je předci jen poručík.
- Dobře gróf, dejte svou dceru GENERÁLOVI Rževskému.
- Veličenstvo, je on sice generál, ale není šlechtic a já jsem předci gróf.
- Dobře gróf, dejte svou dceru KNÍŽETI GENERÁLOVI Rževskému.
- Je on sice kníže, vaše veličenstvo, ale nemá žádné známosti...
- Gróf, dejte teda svoji dceru za manželku MÉMU OSOBNÍMU PŘÍTELI KNÍŽETI GENERÁLOVI Rževskému.
Na to se Rževskij obrátí na cara:
- Poslouchej Aljošo, ať se jde vycpat s tou svou dcerou. Najdu si lepší babu...

[TomášFencl]

Sluhovi, který urazil svého zaměstnavatele, vyměřil soud trest. Po skončení přelíčení se sluha obrátil s dotazem na předsedu soudu:
- Pane předsedo, sluha tedy nikdy nesmí říci svému zaměstnavateli ‚Ty osle‘?
– Ne, to nesmí.
– Ale oslovi může říci ‚Vážený pane‘?
– V tom vám nikdo nemůže zabránit.
– Díky a nashledanou, VÁŽENÝ PANE.

[TomášFencl]

Benjamin se strašně rozhádá se Stellinkou. Téměř na kudly, ale naštěstí to končí jenom tichem. Tedy absolutním nemluvením. Po třech dnech se to už nedá vydržet. A ještě ke všemu musí následujícího rána Benjamin brzy vstát, aby chytil odlet letadla. A vstává špatně, a bez Stellinky to nezvládá. Jenže promluvit? To se tedy, pěkně prosím, vůbec nemusel hádat. Jenže Benjamin má za ušima, a než jdou spát, položí Stellince na polštář lístek:
- Prosím vzbudit ve 4,30! Musím stihnout odlet.
Ráno se Benjamin vzbudí dorůžova vyspaný v devět. Všechno je v pekle, dojde mu hned. Kunčafti, byznys, renomé. Stellinka je ovšem dávno vzhůru a něco dělá v kuchyni! Benjamin rozlíceně vstává, když tu si všimne lístku na polštáři:
- Je půl páté. Vstávej!

[TomášFencl]

Chlápek přijde do slavného kadeřnictví Gigi Cicimondy:
- Za jak dlouho bych přišel na řadu?
Gigi se rozhlédne po kvelbu:
- Asi tak za 40 minut.
Chlápek poděkuje a odejde. O dva dny později přijde stejný chlápek opět:
- Za jak dlouho bych přišel na řadu?
Gigi se rozhlédne po kvelbu, spočítá kunčafty a odpoví:
- Asi tak za 50 minut.
Chlápek poděkuje a odejde. Po několika dnech je tentýž chlápek zase zpátky:
- Za jak dlouho bych přišel na řadu?
Gigi koukne do čekárny:
- Asi tak za 30 minut.
Chlápek poděkuje a chvatně odejde. Gigi je z chlápkova chování celý perplex. Zavolá učedníka:
- Hele, mladej, jdi za tím chlápkem, co právě odešel, a koukej, kam půjde. Vždycky jenom přijde, zeptá se, jak dlouho by musel čekat na ostříhání, a pak odejde a k žádnýmu stříhání se už nevrátí.
Učedník vyběhne, a za chvilku je zpátky.
– Tak co, ptá se Gigi netrpělivě, kam ten divnej chlápek šel?
Učedník sotva dech popadá:
- K vám domů.

[TomášFencl]

Jednou byl Chajim Jankel pohoštěn boháčem. Dostal nakonec takový pišingr, že byl blahem bez sebe. Poprosil tedy hostitelku o recept. Ta mu ho pečlivě napsala, Chajim přišel domů a ženě všechno vyprávěl.
– A uměla bys udělat taky takový pišingr? zeptal se nakonec.
– No, jestli máš ještě ten recept?
– To víš, že mám. Tak poslouchej: vezmi tři libry jemné mouky…
– Kde bych vzala jemnou mouku? Dám dvě libry žitné.
– … dvě libry cukru…
– No moment, víš jak je cukr drahý! Stačí libra.
– … do toho vraž osm vajec…
– No ty jsi se asi pomátl? Dvě, to je tak všechno, co si můžeme dovolit!
– … dvoudeci jamajského rumu…
– Rum? Tys někde viděl doma jamajský rum?!
– … hrst mandlí a dvě hrsti rozinek a pět lžic strouhaného kokosu…
– Dej si je tam sám, vyklep si je k kapes! Půjde to i bez nich!
– … a pomalu upéct na bukovém dříví.
– Prdlajs. Bude se péct jako vždycky.
A tak pekla moučník žena Chajima Jankela. A když dopekla, a když vychladl, a když ochutnala, zkřivila hubu:
- Bůh suď, co těm boháčům na tom tak chutná?!?

[TomášFencl]

Přišel učitel do třídy a sdělil téma slohové práce:
- Milí žáci. Dnes budete psát esej o tom, co byste dělali, kdybyste vyhráli milion.
Pěkné, inspirativní téma. Žáci se na nic neptají a hned smolí své sny. Na konci hodiny odevzdávají svá dílka. Jen Móricek odevzdává úplně prázdný list papíru. Učitel na něj zkoumavě hledí:
- Móricku! Proč ausgerechnet ty jsi nenapsal ani písmenko?!
Móricek klidně:
- Já jsem napsal přesně to, co bych dělal, kdybych měl milion. Vůbec nic!

[TomášFencl]

Před soudem stojí Jojne, bezpochyby nejlepší z chelmských kapesních zlodějů. Soudce mu nařizuje, aby soudu předvedl, jak dokázal poškozenému nepozorovaně vyjmout současně ze saka peněženku, z kabátu fajku a z vesty zlaté hodinky i s řetízkem, kterým byly přichyceny. Jojne se ošívá:
- Ukázal bych, slavný soude, ale za takovou lekci já normálně beru dvacet zlotých!

[TomášFencl]

Rabi Vogeltanz se chlubí svému příteli Mojšemu:
- Dnes jsem učinil devět lidí velmi šťastnými.
Mojše uznale pokyvuje hlavou:
- To je hezká věc, chvályhodná! A jak jsi to, rabi, udělal?
Rabín skromně:
- Dnes jsem v templu oddal čtyři páry!
Mojše krabatí čelo:
- Rabi, ať počítám jak počítám, je to furt jenom osm lidí?
Rabín se usměje:
- Ty, Mojšele, ty jsi mi chóchem! Ty si myslíš, že jsem to dělal zadarmo?

[TomášFencl]

Víš, proč chodí policajti vždy ve dvou?
Protože jeden nikdy neví.

[TomášFencl]

Několik lyžařů bylo v rakouských Alpách překvapeno sněhovou bouří a mlhou. Skupina propadla panice, jednotlivci se rozptýlili a každý lyžař se snažil zachránit na svou pěst.
Karel se probil chumelenicí k neznámé chatě. Ani ve snu by ho nenapadlo, že bude tak rychle zachráněn. V chatě byla dokonce postel, deky a spací pytel.
Najednou dovnitř vtrhla další osoba. Byla to lyžařka Klaudie, celá štěstím bez sebe nad svou záchranou.
Schýlilo se k večeru a bouře neutichala. Nezbylo jim nic jiného než v chatě vyčkat, až se počasí uklidní.
Museli pomýšlet na odpočinek a přespat. Karel, gentleman, prohlásil: „Vy, Klaudie, si lehnete do postele a já se uložím do spacího pytle.“
Sotva se Karel začal ve spacím pytli zahřívat, ozvalo se drkotání zubů: „Karle, mně je zi-zi-zima a mr-mr-znu.“
Karel otevřel zip spacího pytle, vstal, našel deku a položil ji přes Klaudii. Znovu se zachumlal do spacího pytle a po chvilce mu začalo být příjemné teplo.
Najednou se znovu ozvalo: „Karle, mně je zima, straš-strašná zi-zi-zima.“ Gentleman Karel znovu vstal a přehodil přes Klaudii další deku.
Když byl zpátky ve spacím pytli, ani nezavřel oči a už se zase ozval nářek. „Mně je stále ještě zi-zi-zi-ma.“
Karel na to odpověděl: „Klaudie, já mám nápad. Jsme tu vlastně sami, odříznuti od ostatního světa, nikdo se nikdy nedozví, co se tu odehrálo.“ Usmál se pod vousy a pokračoval: „Víte co? Začneme se chovat, jako kdybychom byli manželé!“
Klaudie v skrytu duše na takový návrh čekala a hned přitakala: „Ó ano, ano!“ Její hlas změnil intonaci a ona začala rychleji dýchat. „To bude krásné! Už se na to těším!“
V odpověď Karel zabručel: „Dobrá, miláčku, tak hezky vstaň a tu zatracenou deku si podej sama!“

[TomášFencl]

Přijde muž s krásnou ženou do klenotnictví a společně pro ni vyberou diamant za 1,5 milionu korun. Když dojde na placení, vezme muž do ruky šekovou knížku a vyplní na celou sumu šek.
Prodavač se na něj podívá s obavami, zákazník je mu neznámý, vidí ho poprvé...
Muž okamžitě postřehne, že prodavač znejistěl, a tak mu říká:
„Jak vidím, máte obavy, že tento šek není krytý, viďte...? Dobře, uděláme následující. Dnes je pátek a banky mají již zavřeno, ponechejte si šek i šperk. V pondělí, až si ten šek necháte proplatit, pošlete ten šperk mé přítelkyni. OK?“
Prodavač se uklidní a zákaznický pár odejde. V pondělí chce prodavač nechat šek proplatit, ale banka jej odmítne, protože prý není krytý.
Okamžitě volá zákazníkovi a ten mu ledabyle odpoví:
„Klidně ho zahoďte, do postele jsem ji dostal.“

[TomášFencl]

Zase jednou se to ve firmě trochu protáhlo. Hned po posledním diktátu se sekretářka posadí šéfovi na klín, začne ho hladit po temeni a s citem se mu prohrabává ve vlasech. Začíná to být příjemné, tak si nalijí skleničku. Stává se to stále důvěrnějším, když tu dáma navrhne jet k ní do bytu. Tam, po skleničce sektu, to začíná být teprve hezké. Po druhé skleničce se oba ocitnou v posteli a věnují jeden druhému dávku rozkoše. On najednou ustrne a koukne na hodinky. S hrůzou zjistí, že je již jedna hodina po půlnoci. O překot si navlékne svršky a spěšně odchází. U dveří se ale ještě obrátí k milence:
„Nemáš tu náhodu kousek modré křídy?“
„Jakou křídu potřebuješ?“ ptá se ona.
„No, kus křídy na psaní na tabuli.“
Žena se podívá do zásuvky a kousek tam skutečně najde. On křídu popadne a zmizí.
Doma ho již čeká manželka a vítá ho s otázkou:
“Kdes byl tak dlouho? S pravdou ven!“
On jí stručně vysvětlí:
„Zase jednou se to ve firmě trochu protáhlo. Hned po posledním diktátu se mi sekretářka posadila na klín, začala mě hladit po temeni a s citem se mi prohrabávala ve vlasech. Začalo to být příjemné, tak jsme si nalili skleničku. Bylo to stále důvěrnější a tu mi dáma navrhla jet k ní do bytu. Vypili jsme zase trochu sektu, vrhli se na francouzskou válendu a tam jsme se pořádně vydováděli, jak se sluší a patří. Bylo to tak úžasné, že jsem ani nepostřehl, jak se připozdilo....“
Manželka se na to jen usměje:
„Jen nekecej, zase se vytahuješ. Byl´s hrát kulečník, vždyť máš ještě křídu za uchem!“