Vtipy

[TomášFencl]

Pan Feigel kupuje u zahradníka, kde je levněji než na trhu, okurku. Zahradník mu nabízí krásnou velkou okurku za deset pencí.
– To je moc, ale dvě pence bych dal.
– Za dvě pence mu zahradník nabídne malou okurku, ještě na záhonu.
– Tu beru! Zaplatím ji hned a přijdu si pro ni za týden!

[TomášFencl]

- Tak si představ, že jsem včera rozbil zrcadlo, no víš, co to znamená, že budu mít sedm let neštěstí. Naštěstí mám dobrýho právníka a ten si myslí, že by to mohl uhrát tak na pět.

[TomášFencl]

Poslední den v roce. Odsouzenec je veden na smrt. Ale je podezřele veselý, dokonce si prozpěvuje a radostně poskakuje… Když dorazí ke špalku, kat si ho nechápavě prohlíží a nevěřícně se ho zeptá:
- Člověče, víte vy vůbec, co vás čeká?
– No jasně! Konečně budu na Silvestra pořádně sťatej!

[TomášFencl]

Šlomo šel k doktoru Julikrtovi na vyšetření. Po náročných testech si ho doktor Julikrt zavolal a pravil:
- Mám pro vás špatnou zprávu, Šlomíčku. Dávám vám sotva tak šest měsíců života.
Šlomo těžko hledal slova, a jak to tak bývá, řekl to nejblbější, co ho napadlo:
- V tom případě se domnívám, že ani nestihnu splatit účet za toto vyšetření.
Doktor se trochu zarazil a pak se opravil:
- No dobře, tak rok.

[TomášFencl]

Soudce:
- Jste obžalován, že jste v hostinci řekl o panu žalobci, že je blbec. Je to pravda?
Obžalovaný:
- Pravda to je, ale já to neřekl!

[atti.hombre]

[TomášFencl]

Závist není vlastnost!
Závist je slabost lidí, kteří jsou líní si sami vybudovat to, co závidí jiným...

[TomášFencl]

Někdy přemýšlím, jestli nepatřím do blázince... Pak se ale rozhlédnu kolem sebe a říkám si, že už tam možná jsem...

[Kuba]

Psychopat napustil jedem peníze a daroval je dětským domovům.
Zemřelo 10 poslanců, 3 starostové a jeden ministr.

[TomášFencl]

Ke skladateli Moskowijovi přijde kolega, celý promáčený:
- Venku je počasí opravdu příšerně!
Moskowij na to:
- Příšerné, příšerné… tak mě napadá: co teď vlastně komponujete?

[TomášFencl]

Táže se vězeňský inspektor vězně:
- Proč jsou tady, Mazánku?
– No, to je otázka. Pro svoji víru!
– Pro jakou víru?
– Já totiž věřil, že noční hlídač je na druhé straně obchodního domu!

[TomášFencl]

Přišel jednou všemi mastmi mazaný Chajim Jankel ke svému chamtivému sousedovi Krechjmanovi a požádal ho, jestli by mu nepůjčil stříbrnou lžičku. Chamtivec chvíli váhal, ale nakonec mu ji půjčil. O několik dní později mu Chajim vrátil zapůjčenou lžičku… a k tomu ještě jednu malou.
– A toto je co? nevěřícně kroutil hlavou Krechjman.
– Tvoje lžíce, vysvětlil Chajimek, tvoje lžíce porodila malou lžičku, tak jsem ti je přinesl, protože ti náleží obě.
Tedy bylo vidět, že Chajimek je mešuge, ale poslouchalo se to dobře, takže chamtivec bez dalších řečí přijal obě lžíce. Po nějakém čase si opět přišel Chajim Jankel půjčit od Krechjmana, tentokrát stříbrný pohár. Krechjman mu jej půjčil. Chajimek mu po čase vrátil pohár a ještě jeden maličký k tomu. Krechjman jen potěšené zdvihl obočí.
– Tvůj pohár, vysvětloval Chajimek, porodil malý pohárek. Přinesl jsem ti je, protože ti oba náleží.
Po nějakém čase zase přišel Chajimek otravovat svého souseda, tentokrát šlo o Krechjmanovy zlaté hodinky. Krechjman si vzpomněl na průběh předchozích výpůjček a s velkou nadějí půjčil Chajimkovi hodinky ještě cennější, zlaté s diamantem. Chajimek odešel a dny se zdály být stále delší. Nic se však nedělo. Krechjman, jat zlou předtuchou, vyhledal tedy sám Chajima Jankela.
– Co je s mými hodinkami? uhodil na něj netrpělivě.
Chajim se na něj dlouze smutně podíval.
- Smutná zpráva, sousede. Už jsem je pochoval, teď je oplakávám.
Krechjmanovi chytly saze:
- Cože?! Jak, pochoval? To jako že zemřely? Co tím myslíš?! Jak mohou hodinky zemřít???
– No, když ses nedivil, že lžička porodí další lžičku a pohár porodí další pohár, tak se nediv, když občas někdo zase při porodu zemře!

[TomášFencl]

Po čase se potkají Mojše a Chajim. A jak se navzájem mají, a co dělají? Mojše vypráví, že dělá do dostihových koní. Chajimkovi se ta myšlenka líbí – a jak by se on mohl něčeho podobného zúčastnit? A Mojše na to, že mu prodá jednoho koně, který vyhrál devět závodů ze čtyřiadvaceti. A Chajimek, kolik že by takový favorit stál? Mojše, že mu ho dá za sto dvacet tisíc dolarů. A tak si plácnou a Chajimek za týden čeká na koně. Přijede náklaďáček – a v něm chcíplá kobyla.
Po pár měsících se znovu potkají, a jak se Chajimku máš, a jak se Mojšele máš, a co je nového? A Mojše to nevydrží a ptá se:
- To se na mě nezlobíš kvůli tomu mrtvému koni?
Chajimek na to klidně:
- Vůbec ne, Mojšele. Vždyť mi ten kůň vydělal pěkný prachy.
Mojše jenom nasucho polkne a je celej zvědavej, jak je to možné. Vždyť ten kůň byl chcíplej! Chajim vysvětluje:
- Udělal jsem loterii, koně jsem dal jako hlavní cenu a prodal jsem sto tisíc lístků po pěti dolarech.
– No, a nebyl vítěz poněkud rozčarován z výhry? zajímá se Mojše.
– Byl, potvrzuje Chajimek. A tak jsem mu vrátil těch jeho pět dolarů.

[TomášFencl]

Pan Goldstein má velmi krásnou ženu. Jednou jej vzal přítel stranou a pravil důvěrně:
- Člověče, copak jsi slepý? Tvoje žena má čtyři milence!
– Jak to, slepý, odvětil chladně Goldstein, já se raději účastním dobrého podniku dvaceti procenty než špatného sto procenty.

[TomášFencl]

Starostlivý syn sedí u lože umírajícího otce.
- Synu!
– Ano, papá?
– Co to voní? Že to zase tvoje matka dělá ty moje milované sýrové koláčky?
– Ano, papá.
– Ó, kéž bych mohl ještě jednou na tomto světě ochutnat báječné koláčky tvé mamičky! Nepřinesl bys mi, synu, jeden?
– Ale ovšemže, papá! zvedá se syn a odchází.
Po chvílí se vplíží s prázdnýma rukama a sedá si u postele jako stín.
– Nu? Jsi to ty, synu? slábnoucím hlasem se táže otec.
– Ano, papá.
– A přinesls mi koláček?
– Nikoliv, papá.
– Jak to? Vždyť to bylo moje poslední přání?
– Ale ovšem, papá. Jenže mamá říkala, že ty koláčky jsou až na pohřební hostinu.