Pentax Friends - Komunita příznivců fotoaparátů Pentax

Fotografové a etika

Pokud fotíme lidi v ne zcela lichotivých situacích nebo lidi nějak poznamenané, na jejichž problém bychom možná měli brát větší ohled, být útlocitnější, pokud přestoupíme nějakou vyhlášku, zákaz vstupu, do CHKO či nějaké barabizny, dotkneme se (šetrně) zajímavého exponátu (který byl v původně určený k manipulaci) a pod. situace - možná se zamyslíme nad "etikou" tohoto počínání?

Obecně při focení se nechci dotknout cizích lidí svým zájmem, na jejich straně to však taky závisí na míře vztahovačnosti, jak reagují. Co jsem však moc nepobral je, proč určité "autority" internetového streetu brojí proti focení bezdomovců (není to vlastně diskriminace??). Možná bych to téma nechal spát, kdyby mě nezaujal tento drobný rozpor na téže stránce:

https://www.thephoblographer.com/2019/0 ... loitation/

Dříve tedy mohlo být focení bezdomovců užitečné, dnes ne. Dnes je svět jinde. Kde?

https://www.thephoblographer.com/2019/0 ... each-bins/

O málo starší článek se zabývá asi hodnotným focením odpadků na pláži. Krom toho, že mě tento kontrast v přístupu k "ošklivějším" záležitostem dnešního světa dost pobavil, přiměl mě k založení tohoto vlákna, abych se vás zeptal, jaké máte názory na podobné záležitosti? Mít tuhle etiku za vlastní?

Stává se. Pokud je někomu focení nepříjemné, přijdu k němu, ukážu na displeji. Pokud se nelíbí smažu.

Když jsem pořídil někdy v roce 2017 tři tyto záběry spícího a pravděpodobně opilého bezdomovce,
tak jsem si říkal, jo, dobré cvaky z ulice (parku). Pak jsem je kdesi zveřejnil a po nějaké době jsem si
uvědomil a řekl, ty vole, co to děláš? Ty jsi kdo a kdo ti dal právo fotit někoho o kom nevíš vůbec nic
a proč se dostal do té situace a na ulici. To se nestydíš? Ano, stydím se. A od té doby jsem si nastavil
svůj morální fotografický kodex. Nikdy už na ulici nefotím lidi (až na vyjímky, kde jim není vidět moc
do obličeje), aniž bych se je zeptal, zda je můžu vyfotit. Viz obrázek muže sedícího ve dveřích, který
jsem dal do kraj. detailu ve středu 29.5. Zeptal jsem se ho, zda můžu a on souhlasil...

V loni v lednu jsem se ptal skupinky bezdomovců se psem, zda si je můžu vyfotit. Neměli nic proti,
když jim přidám na pivo. Stálo mě to 50 kaček a já měl čisté svědomí...

Osobně mi je jedno, jak a co si kdo fotí, jeho věc. Jen si musí tu svou fotografickou etiku v hlavě
srovnat sám...

Nikdy by som nezverejnil fotografiu na akej by som nechcel byť ja objektom. Preto nepredávam bulváru.

A jeden názor mám aj tu:
https://www.ephoto.sk/fototechnika/tlac ... a-nadejou/

Fotografování chudoby obecně nevnímám jako problém. Jen si vemte fotky z 80-90 let, z doby hladomoru v Africe, občanské válce ve Rwandě apod. Ty fotky patří mezi nejemotivnější a tyto fotky upozornili na problém.

Co se týče bezdomovců jsou dvě situace, které jsou rozdílné
První - bezdomovec jde sedne si třeba na Karlův most a žebrá. Je tedy na veřejném místě, kde ho lidé vidí, ví, že bude budit pozornost. Takové fotografování je myslím v pořádku

Druhá situace je, fotit bezdomovce, který je ve svém "příbytku", nebo očividně dělá nějakou soukromou aktivitu, jde do obchodu apod. Tam je to sporné, někdo vám bude tvrdit, že jde o zachycení reality a někdo, že jde o zásah do soukromí. V takovém případě je lepší se zeptat...

Alf: Myslím, že je rozdíl fotit dokument někde ve válečné zóně, v zemi postižené
hladomorem, nebo nějakou přírodní katastrofou, jako je zemětřesení, záplavy,
požáry atd. Tam se budou vždy vyskytovat u focených lidí silné emoce, zvýrazněné
prožitými hrůzami. Ale něco jiného je klasická pouliční fotografie. Tam se často
uchylují fotografové k focení polehávajících, spících, či žebrajících bezdomovců.
A to podle mě nemá žádnou valnou výpovědní hodnotu a problém bezdomovectví
a chudoby to stejně neřeší....

Nic takového jsem netvrdil. Mluvil jsem o chudobě obecně a vůbec jsem to nespojoval jako výpovědní hodnotu s bezdomovectvím. Bezdomovectví není vždy způsobeno chudobou. Může být způsobené duševní poruchou, nebo jen bezdomovec prchá před problémy nebo dokonce před rukou spravedlnosti. Proto jsem se k tomu vyjádřil ve dvou dalších bodech. Ani jsem netvrdil, že taková fotografie řeší problém bezdomovectví nebo chudoby.

Já také netvrdil, že ty jsi něco tvrdil, jen jsem uvedl svůj názor na dokumentární fotografii
a street foto a že je v tom rozdíl a že právě bezdomovce fotí strýtaři, bez jakéhokoli konceptu
a cílí spíše jen na lacinou povrchnost (viz moje tři cvaky výše). Pokud budu chtít nafotit dokument
o problematice bezdomovectví, tak se tomu budu muset věnovat cíleně a v delším časovém úseku.
Ale hlavně budu muset s těmi lidmi komunikovat, mluvit s nimi a cítit s nimi, bez ohledu na to, jak
a proč na ulici skončili...

Ale to už je mimo téma fotografické etiky. A jak to mám s tou etikou já, jsem uvedl výše, čímž tuto
diskuzi za mě končím...

Dost jsem přemýšlel, proč někdo obecně odmítá právě fotografování bezdomovců (proč ne třeba pacientů? nebo obětí jiných smutných událostí?) jako ze zásady. Pro mě je to součást reality a když mám to právo i možnost cvaknout potenciálně dobrou fotku, udělám to. U autora článku - z dalších článků o jiných tématech je vidět, že rád vyhledává kontroverze, možná i kvůli sledovanosti. Moc děkuju Aldovi za upřímnost, když člověk v nějakých souvislostech vevnitř prožije něco zvláštního, vnímá to jinak než jiní, kteří se pod ten povrch nedostali. Pro mě to zůstává otevřené téma...

https://www.flickr.com/photos/pgrshooter/
Toto je podle mě výborný fotograf streetu, citlivý a pravdivý člověk (veterán z Vietnamu, duševně tím postižený - doporučuju jeho blog). Bezdomovci na jeho fotkách zapadají do "jeho" streetu, bez nich by tam určitě něco chybělo...

st: Již jsem se k tomu nechtěl vracet, ale ještě ti odpovím, k tomu obecnému odmítání focení bezdomovců
ze zásady. Já to zásadně odmítám jen, když to ti focení neví. Připadá mi to podobně, jako bych vlezl k někomu
cizímu do ložnice, kde chrápe nějaký ožralý chlap a cvakl ho. A přesně to jsem uděl tomu houmelesákovi já v tom parku. Vlezl jsem mu bez jeho dovolení do jeho ložnice, kterou měl momentálně na zemi a vyfotil ho.
A to samé se týká i těch pacientů, či obětí smutných událostí. Přece nemůžu přijít někde do špitálu, třeba na
JIPku a tam si vyfotit pacienta jen proto, že je to realita a já mám právo, nebo možnost tu realitu nafotit. Asi
by bylo dobré se ho napřed zeptat o dovolení, pokud mu to dovoluje jeho stav a vysvětlit mu proč ho chci fotit
a co s těma fotkama zamýšlím dělat. Zda to chci jen hodit na FB s tím, jaké jsem "ulovil" parádní fotky trpícího
člověka, rozbitého po havárce, nebo umírajícího, v poslední fázi rakoviny. A nebo, že dělám reportáž o škodlivosti telefonování za volantem a chci to doplnit fotkami následků takového jednání atd...
Tož tak, jak už jsem uvedl výše, je to každého věc, co a jak si fotí a jak si tu fotografickou etiku vyloží a
v praxi uplatňuje...

Roku 1975 obdržel Stanley Forman Pulitzerovu cenu "Spot News Photography" a "Netherlands Press Photo of the Year Award" za snímek ženy padající spolu s dítětem z x-tého patra hořícího domu. Zatímco ostatní se jen ohromeně dívali a jiní hasili, on se plně soustředil na fotografování tragédie a vytěžil z toho snímek, který jej proslavil. (Ta žena unikla smrtícím skokem z okna i s dítětem jiné smrti - uhoření).

Mary Ellen Mark žila déle jak měsíc v Oregonském blázinci spolu s pacienty a fotila jejich běžný denní život, jejich portréty a záchvaty. Na většině fotek je vidět, že kooperovali (snad si to uvědomovali) a na některých je vidět tváře bez duše, těla připoutaná koženými popruhy k lůžku apod. Reportáž ji přinesla slávu a zařazení do nejprestižnějšího přehledu fotografií na světě. Photograpfy Year…. vydávaný Time Life.

To jsou jen dva z tisíců příkladů, kdy se fotograf pohybuje na hraně a nebo už za hranou etiky. JENŽE...... to je zaručená cesta k úspěchu.
Vím, že to není o bezdomovcích, ale spíš o mezích etiky. JENŽE.... v prvím případě ukazuje fotka děj čirého zoufalství, kdy matka na rozdíl od té z Šalamouna vybírá pro sebe a své dítě lepší smrt. Druhý příklad ukazuje, těm veku, jaký je život těch uvnitř. A tak si myslím, že to je omluvenka pro trochu opomenutou ETIKU.

Hildo, jak píšeš, cesta nejen k úspěchu, ale i ukázat jiným, co neznají, a pak zaznamenat, co v paměti nepřetrvá, tvůrce vede taky touha tvořit dobré obrazy..

Rozdělil bych to (vím, dost zjednodušeně) na otázky cti, svědomí - to je ryze vnitřní, nemusí se překrývat s oblastí etiky. Etika - ta už zahrnuje očekávání a normy společnosti. Když jsou tu práva a možnosti, společenský konsensus, nemůžu nikomu vytýkat, že mě v jejich rámci fotí - a zároveň se mi to může nelíbit. Totéž očekávám od jiných a právě v těchto souvislostech hledám vysvětlení, proč někdo šmahem odmítá focení bezdomovců. Pokud je bezdomovec součástí dobrého obrazu, neměl by ten obraz vzniknout? Etika podle mě zahrnuje až uplatnění obrazu, jeho pravdivost a úctu k člověku, ve smyslu humanity, která však nesouvisí s nějakou vyumělkovaností nebo falešnými kritérii.

Potkávám člověka, který vypadá jako bezdomovec a vypadá jako že někdy fotí mobilem. Mohl by si mne vyfotit a já jeho ne (nemám ho vyfoceného..)? K otázkám komunikace a souhlasu na ulici: rád fotím japonské (východoasijské) turisty - a často se stane, že oni fotí mě, oni prostě fotí všechno. Oni jsou pro mě zajímaví, my jsme pro ně zajímaví... žádné problémy, takhle nějak si představuju street photography

Môj názor na fotenie čohokoľvek, skúsenosti, "etika". Už v názve, slovo etika dáva na všetko odpoveď.
Časť o pojmu slova etika:
- S kritickým používaním rozumu odlíšili to, čo je morálne dobré od toho, čo sa takým len javí. Navyše, nejde len o to, aby sme vedeli čo je morálne dobré, ale aby sme týmto smerom usmernili vlastné konanie.

- Po skúsenostiach vždy keď fotím v meste nadviažem kontakt ak je to možne a je jedno koho fotím. Ak ma zaujme nejaká slečna nadviažem kontakt. Dakedy oslovím, alebo len zdiaľky naznačím či môžem fotiť ak je súhlas fotím.

- Čo sa bezdomovcov týka pravdu povediac prieči sa mi ich fotiť až ma niekedy zmrazí, že takto skončili. Chodiť po meste len za tým účelom a potajomky fotiť ako spia, alebo žobrú ja osobne nič zaujímavé zatým nevidím je mi ich tak povediac ľúto. Na druhej strane ak by som mal zákazku na reportáž o bezdomovcov spravil by som to. Bol by to už, ale biznis a vedomím si toho, že fotky skončia ako ilustračné. Poukázanie na to, že problém tu je, alebo ako ho zadávateľ zákazky rieši tento problém. Toto by som bral ako morálne dobré. Vedel by som sa obhájiť ak by mi niekto zakazoval ich fotiť.

- Iná situácia, môžem chodiť po meste a potajomky fotiť pekné slečny npr. ich pozadia, bez ich vedomia?
Fotky by mi skôr frčali s ohlasom na soc. sieťach ako bezdomovci iste. Budem sa rozčuľovať, že nejaký zákon to zakazuje, ale ani onom neviem. Môj kritický rozum hovorí. Ak chcem fotiť slečny modelky. Oslov či nechce nejaké fotky, usmerním vlastné konanie.

- Otázka. Fotili by ste opitých, nafetovaných ľudí? Je etické fotiť opitých? Vedel by som spraviť každý piatok, sobotu o tom reportáž aj keď by to bolo občas o hubu ak by som fotil potajme. Taká reportáž by tiež mohla poukazovať kriticky na spôsob, štýl života. Tento "žáner" nefotím v žiadnom prípade po tajme ale fotim ak ma pozvú na párty rozlúčka zo slobodu. Sprvu som sa zdráhal, ale peniaze rozhodli. Lepšie ako isť fotiť svadbu.

- Zážitok To, že ich nejaký zákon zakazuje fotiť som nevedel. Nečítal som to iba už viem, že ich tu v Lpool nemám fotiť. Upozornil ma nato policajt pri jednej prechádzke po meste a foteni. Fotka dole.
Šiel som okolo obchoďáku, kde sú schody potiahnuté umelým trávnikom. Ľudia tam zvyknú posedieť. Sprvu som si bezdomovca nevšimol. Zaujalo ma prečo sa tlačia vpravo a hore a tam je veľký volný priestor. Potom som si ho všimol a tak som si čupol a zobral záber no bez ľudí. Spravil som to tak spontánne.
Fotka trolinka rozmazaná, lebo mi niekto na plece položil ruku pri cvaknutí. Otočím sa a nadomnou policajt.
Či fotím bezdomovca. Ja hej, či viem o tom, že ich fotiť nemám. Ja nie. Sprvu som sa obhajoval prečo nie, že je to realita života, som na verejnom priestranstve kde fotiť smiem. Ukázal som fotku tvár nevidno je to taká anonymná fotka. On dobre, ale nech už nefotím.

Každý zápas je někdo ošetřovaný. Jistě bych měl u takové fotky spoustu kliků.
Raději ale skloním foťák, abych ošetřovaného neponižoval v jeho bolesti.

Fotbal - zachycení emocí - zarputilost při souboji, radost při úspěchu, bolest při úderu. Nevidím v tom nic neetického či ponižujícího. Vzpomínám na černobílé fotky Tour de France, kde dávno v historii to býval úplný masakr - hned vidím fotky totálního vyčerpání nebo karambolů cyklistů, kteří kolikrát bojovali doslova o život. A také vidím šťastné cyklisty s pohárem v ruce. Pro mne to není neetické, je to pro mne zachycení sportu se vším všudy, komplexní fotografické uchopení daného tématu. I stříkající krev se dá zachytit kultivovaně.

Ať je fotografické téma jakékoliv, tak už z fotky vnímám, jestli fotograf je Pan Mistr a má i u "problematických" okamžiků úctu k dané situaci anebo chce jen, aby z fotky "chcali laciné, prodejní emoce" bez uměleckého podtextu. Když je jakékoliv náročné téma na fotce ztvárněno s úctou k situaci, je to pro mne etické. Bohužel mi připadá, že světové fotografické soutěže se často kloní spíše k senzačnosti a uměleckost se upozaďuje. Takže řada fotografů jde prvoplánově do kontroverzních situací pro šokující laciný záběr.