Pentax Friends - Komunita příznivců fotoaparátů Pentax

Ahoj, je možné, že dostanu tunu odpovědí o já a ego a feeling a self a individuality a.. apod. Ale přesto se zeptám.. jak jste dospěli ke svému srdcovému tématu, které primárně fotíte? Ptám se proto, že já bych nejraději fotil krajinky, ideálně medvědy chytající lososy, ale i když jsem si letos zajel do Kanady, tak mi kamarád u kterého jsem bydlel, vysvětlil, že bych musel jet ca 4 dny na sever a pak je stále větší šance, že mě sežerou, než že vyfotím slušnou fotku - zůstal jsem v okolí niagara a toronto taky vím že kolega, co má doma dva malý caparty je pořád cvaká - tak 15,000 fotek za rok, ale z toho se mi jako bezdětnýmu zase chce blít, když mi ukazuje 7563tí fotku dcery jak ted je jinak natočená na prolízačce.. vlastně by mě zajímaly životní příněhy, jak jste vy konkrétně došli k vašemu tématu. já jej ještě úplně nemám spíše zkouším od makra po wildlife, citylife, cokoliv, ale nějak cítím že budu chtít jít jen některými směry a jiné opustit, tak mě zajímají jiné příběhy.. vlastně nechci radu, jen příběhy fotografů...díky moc a těším se... vlad

Zajímavá otázka. Osobně bych spíše řekl, že téma si najde tak nějak samo autora. Osobně jsem nikdy příliš nefotil, dokonce jsem neměl rád lidi, kteří snižují zajímavý, jedinečný přítomný prožitek tím, že "nesmyslně" fotí a nevěnují se samotné přítomnosti a vlastnímu pocitu, nebo částečně až ruší ostatní. Pak jsem začal uvažovat v rámci svého koníčka a práce, že bych se mohl pokusit o zaznamenání některých situací fotoaparátem. A tím to započalo, přišla chuť, snaha, cíl focení - železnice, . Avšak původní pocit přetrvává - fotím poměrně úzkoprofilově a když jdu fotit - jdu "pouze" fotit. Když dělám jiné aktivity, nefotím, nenosím s sebou fotovýbavu jen tak napůl "co kdyby se dalo něco vyfotit".

vždy ma bavilo fotiť, všetko. zaujímalo ma na tom ako to bude nakoniec vyzerať a ako sa to bude páčiť iným. najprv som fotil všetko okoo mňa. potom som začal fotiť krajinky, potom ma zajímalo, ako sa na seba ľudia zvláštne pozerajú. Chcel som ich pochopiť, tak teraz fotím prevažne ich. Veľa zaujímavých vecí sa dozvieš

K tomu co fotím bych měl mít nějaký vztah. Měl bych to znát. Někomu se líbí auta, dalšímu vlaky a jinému holky. Asi nebudu fotit to, co je mi lhostejné. Ono je to i jakási obrana. Pokud budeš fotit lidi, vždy mezi tebou a těmi lidmi bude fotoaparát. Nebudeš součást dění. Ale opět, co fotíš musíš znát. Asi nejlepší je fotit své koničky (dá-li se to). Příklad(ne z mého života): sbírám veterány a restauruji je - reportáže ze srazů či renovace, detaily starých aut.
Kdsi jsme měli moto "Ukazujeme život kolem nás". Ale ono to bylo těžké, protože jakmile jsem vzal do ruky foťák, vyčlenil jsem se z dění a stal jsem se pouhým pozorovatelem. A jlikož rád chodím, tak se teď zaměřuji spíš na krajiny - neutíkají, neremcaji, že se jim fotka nelíbí a ani se nebrání fotografování. A jsou trpělivé a počkají až si rozmyslím co a jak.

Tohle je už starší vlákno, ale myslím, že můj příspěvek se sem bude hodit jako pokračování.
Teď jsem byl na vernisáži originální výstavy fotografií. Originální bylo hlavně téma. Student fotografické školy chodil dva roky s policajty na výjezdy a fotil. Nesledoval mrtvoly, ale fotil policajty při práci a během přestávek a čekání na výjezd. Na výstavě je 23 fotek 50x70 a asi dvě jsou metrové. Vše je v barvě a 95% je foceno v noci.
Opět se mi potvrdilo, že když fotograf ví co chce fotit a proč to chce fotit, tak má velkou šanci na úspěch. Autor má bezesporu velký talent nejen jako fotograf, ale i jako pozorovatel dění.
Většina fotek je pořízena širočinou (odhaduji něco jako 16-35 na FF). To jim dává takový ten pocit bezprostřednosti pohledu zevnitř děje. Výstava měla premiéru ve výstavní síni v Jungmannově ulici a nyní je k vidění v Polyfunkčním domě ve Zvoli u Prahy.

Paráda,díky za tip. Jak budu moct,hned tam jedu. Díky.