Váš oblíbený fotograf!

[Alf]

Tak můj nejoblíbenější je jednoznačně František Drtikol. Koho obdivujete vy?

[jir_ist]

Drtikol patří také do mé stáje. Nikdo zatím neudělal tak moderní a nádherný akt, jako je jeho "Vlna"... a ke konci předběhl vývoj o 40 let s prvními konceptuálními fotkami (tělo versus provaz atp.), byl to vůbec velmi chytrý pán a měl nádherný oduševnělý ženský.....
Já vím, že by si Sudek zasloužil .... plně ho respektuji, ale mám mu za zlé, že hodil českou fotku zpátky až k malířskému romantismu 19.stol..... dodnes je to vidět na drtivé většině české fotografie, tj. motiv = co nejzajímavější (nejromantičtější) krajina v efektu světla..... Na druhou stranu "supermoderní" zátiší, ale ta jdou vlastně ještě víc dozadu až k manýrismu...... nicméně byla to skutečná "osobnost".....
Na vrcholu žebříčku mám Koudelku, pak je Kratochvíl, Štreit, Holomíček a další (Hochová atp.).... ti osvobodili svou fotku od malířství, nedělají dekorativní obrázky "nadgaučáky", ale FOTKY .....
Koudelku pro vizuální čistotu kompozice a hlubší prožitek. Kratochvíl je dobrodruh sympaťák a z jeho fotek "cítíš ten smrad z podpaží", jak rád říká, člověk padá na zadek jak dokáže postavit perspektivu a kompozici. Štreit a Holomíček, to jsou dva spontánní a instinktivní fotografové, kamera jako prodloužené oko, mají to prostě vrozené.
Neříkám to proto, že bych znal jenom české fotografy, ale "okolo" je v tom buď naturalismus, pozérství, exhibicionismus či pustá komerce atp., asi je to nějak v genech a národním charakteru ......
Myslím si, že víc než diskuze o technické stránce a výbavě, je důležitější si vyjasnit, jestli fotografie je či není nějakou disciplinou malířství, kde začíná a přestává být fotografií, o čem a jak by měla být.... atp.atp
Není většího omylu, než tvrdit, že fotka přece musí mluvit sama....
Prostě, je nutné nejdřív znát fotografický "jazyk", abychom věděli o čem to či ono sdělení_vizuální věta vlastně je, případně v nás vyvolalo zážitek .... pak už i jednoduchý nástroj v rukou.....
(PS. ... jestlipak mi to zase rozcupuje a vytmaví nějaký Anonymní Fotograff ??? )

Pozdější dodatek:
Jestliže se to rozvine v nějakou diskuzi_polemiku, bylo by dobře vymezit jistá pravidla, aby vedla k něčemu pozitivnímu. Např.:
Model 1. Pan A vysloví nějaký názor, pan B kritizuje_napadá názory pana A, aniž by sám vyslovil nějaký svůj názor na věc, jestli vůbec nějaký ucelený názor má....pan A se brání a vysvětluje, pan B jej znovu kritizuje....atd.atd až do zblbnutí..... Pan B vlastně jenom parazituje na názorech pana A..... hospodská hádka, kecy, kecy.....
Model 2. Pan A vysloví nějaký názor, pan B vysloví na tutéž věc svůj vlastní odlišný názor, dojde k porovnání těchto dvou (tří atd.) odlišných názorů, případně kombinace výběru z obou názorů, tedy něco pozitivního....
Nemusím tedy snad dodávat, že bychom měli diskutovat_polemizovat jen v rámci Modelu 2 !!! Takže žádné napadání a "kecy", jak pan A se mýlí a nemá pravdu, co říká špatně, ale nejdřív řekni jak je to podle tvého názoru správně, jak to celé vidíš ty !

[Alf]

Já nejsem Bůh, a tyto stránky považuji za naše společné. Takže oproti ostatním mam jakousi výhodu, že co považuji za vhodné či nevhodné mohu do jisté míry ovlivnit. Pokud mě někdo napadne na internetu, ani se nebudu divit. Internet je médium anonymní a lidí jako je Fotograff jsou fúry (i horších). I tito lidé mají právo na svůj názor a já jako člověk, který se považuje za demokrata jim na tomto webu nebudu bránit pokud dodrží pravidla jaká jsem zde na fóru stanovil. Výpady panů Fotograffů patří bohužel také do diskuze, protože i tvrdá ironie spadá do sebevyjádření. Neměl bys to brát tak vážně, lidé jsou různí. Nemohu a nechci stanovovat "akademická" pravidla, a chtít po lidech, aby byli opatrní ve vyjádření, ať kritizují! Ono to vždycky skončí tím jako u pana Fotograffa, prostě sme ho setřeli a on už neodpověděl. Zazářil a zhasl. Já si beru k srdci rady lidí, kterých si vážím, nebo těch, kteří ví o čem se mluví a jejich názor vyhodnotím jako pravdu.

[Instruktor]

jir_ist - maZec
Ja nemam co dodat a plne se ztotoznuji se zde zverejnenym.
Jinak ja osobne nemohu rici ktery Pan Fotograf je u mne jednickou. Ale zde jmenovani jsou bezesporu spravne jmenovani.
Nesmim vsak opomenout meho snad nejoblibenejsiho fotografa, ac prakticky neznameho a zdaleka ne tak fundovaneho jako zde jmenovani, ale to s jakou v pravde laskou a citem se snazi co nejlepe ,,zachytavat svetlo" ho pravem radi mezi ne. A to je Instruktor

Preji vsem krasny a vesely Nejen ten Novy rok!!!

Instruktor

[jir_ist]

Nesnažím se o nějaká obecná a závazná pravidla pro všechny, jenom jsem za svou osobu raději dopředu upozornil jakou kritiku_polemiku jsem ochoten vést a jakou budu případně ignorovat, protože ze zkušenosti očekávám, že se mou hlavu snese...... proto ta zmínka o Anonymním Fotograffovi, který pro mne zase tak anonymní není. A určitě jsem nevyjádřil přání zabránit přístup anonymům... naopak z PS. je jasné, že s nimi počítám....
Samozřejmě, když někdo dává přednost nekonečným napadáním typu pan Beránek a pan Liška, je to jeho svobodná volba, jako je moje osobní volba na to nepřistupovat... nemám už moc času mrhat časem a nemohu si již dovolit příliš luxusu nebrat věci kolem mne vážně, bohužel....
Nakonec to byl jenom dodatek k tomu hlavnímu tj. Váš oblíbený fotograf a považoval jsem za patřičné také trochu vyjádřit Proč ?
Doufám, že jsem tím moje stanovisko vysvětlil, upřesnil a ospravedlnil....
jirka

[Mike-K]

Já mám vzor z trochu jiného soudku - je to Vilém Heckel.
Bohužel s přechodem na digi má ČB tvorba poněkud zkomírá ne-li umírá

[Zenon Plech]

Tak nějak nevím. U každého je něco. Já obvykle v umění nemám žádnou preferenci. Každý autor je někdy zajímavý, někdy je to havárka. Drtikol mě zaujal především svojí pokrokovostí. Na druhou stranu mi nesedlo jeho pozdější období, kdy používal místo modelek figurky...
Ale tíhnu spíš k ČB klasice, která je technicky perfektní (mám problém zasílat ČB v JPEGu - to je docela velká ztráta kvality...).
Třeba Ansel Adams. Pořád mám tendenci v jeho obrázcích vidět jen perfektní řemeslnou práci, někdy si říkám, že měl prostě štěstí, protože "si tam prostě zajel" - třeba Yosemite. Nebo si prostě zajel někam, kde to bylo zajímavé. A pořád se vnitřně vymlouvám, že to je ten důvod, proč ty moje fotky nejsou tak dobré....
Ale pravdou je, že každý má "hvězdné okamžiky" i vyložené havárky.
Mimochodem, ví někdo, jaký je poměr perfektních a nepublikovaných fotek u světových autorů? Kolik toho vyfotili a jak? Jestli vyplácali celý film na jeden obraz nebo tam chodili půl roku, meditovali a pak udělali jeden "decisive shot"?
Dobré světlo

[jir_ist]

Statistika se uplatnit nedá, pochopitelně, ale ten kdo dělá dokument a živou fotku si ten luxus "zajet si tam znova" dovolit nemůže
V tvém preferovaném typu fotky (tj. A.Adams atp.) platí opak ... Nejlíp to vystihne jedna historka se Sudkem....
Sudek měl vernisáž, přišli se předvést hlavně snobáci a ošperkované dámy. Sudek jako vždycky neoholen, ošoupanou košili atd.... Jedna panička se ho veřejně "zasvěceně" zeptala: "Mistře, to se Vám pokaždé povede tak krásná fotografie?". Sudek se usmál a řekl: "Víte, paninko, to člověk nadělá spoustu srač_k, než mu taková fotografie povede!". Panička zrudla a vypadla.....

Za sebe si myslím, že dobrý fotograf by měl mít dobrý "standart", lépe řečeno konsistenci standartu. Tedy prakticky každá fotka by měla být použitelná, mít jistou "úroveň", a když se mu jednou za čas povede senzační fotka, je to dobré.... A měla by být "o něčem" a neměla by být ublbaná. Ale nikdy by to neměla být ta havárka, jak to nazýváš... I absolutnímu fotografickému analfabetu se může náhodou podařit výborná fotka, ale je to věc náhody, on nemá tušení jak... a zbytek je ta havárka. Na druhou stranu i když někdo o focení moc neví ale je inteligentní a má co říct, pak ta síla sdělení anuluje "technickou" nedokonalost. Moji známí mají kompakt_automat na rodinu a udělali fotku, kterou jim závidím .... Tak to chodí....
Ale věřím, že za každou senzační fotkou je tak 100 dobrých a 15 velmi dobrých ..... a hodiny, měsíce a roky které nám sežere získáváním znalostí a zkušeností ..... fotka je krvelačná bestie, ale někdy .....
jirka
PS. Jsem si jist, že v tvém případě slovo "havárka" je míněna a zesílena obrazně, že i ta tvoje havárka je slušná fotka....
On totiž ten, kdo ty havárky (správněji srač-y) dělá, si zpravidla myslí jaké že to nejsou senzační fotky a nikdy by se o nich jako o havárce nevyjádřil ... a naopak, ten kdo dělá dobrou fotku není dost spokojený ani s dobrou fotkou a nazve ji havárka, což je evidentně tvůj případ ....
Věřím, že si rozumíme....

[Petr]

Trošku bych oživil toto téma.

Pro mne jedničkou je Ladislav Kamarád. To je můj vzor.

http://www.horolezec.cz/fotogalerie.htm

Dále např. Ansel Adams, Václav Sojka

Dále pan Sudek, pan Drtikol. A další....

[karak]

Sice to není můj oblíbený fotograf, ale rozhodne je svým způsobem zajímavý, viz. článek níže.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Street Photography Special

Coffee and Workprints: A Workshop With Garry Winogrand
Two weeks with a master of street photography that changed my life
By Mason Resnick

My two-week workshop with Garry Winogrand began in a third floor classroom above crowded Nassau Street in lower Manhattan in August 1976. We spent the first day looking at his portfolio. Winogrand's photos showed an amazing lack of adherance to any rules of composition. Like the streets below, the images were filled with people in motion. There was a precarious, dynamic balance between humor and loneliness in the odd angles--an unfamiliar but powerful combination. We looked at the portfolio without hearing a word of explanation. Winogrand spoke little. He seemed bored and restless, uncomfortable about being stuck in a classroom. When he did talk, his raspy voice reminded me of a a New York cabdriver's. A few times, people tried breaking the awkward silence with a question that was answered with barely a monosyllable. We had a coffee break. Winogrand still wasn't talking. He seemed to be waiting for us to ask him to tell us something, but whatever he had to say wouldn't come easily. We struggled to find questions, hoping one would coax some information out of him. Winogrand broke one long silence by telling an off-color joke. We went home after four hours, perplexed. What had we learned? The next day, Tuesday, was a bit better--the questions came faster, there were fewer silences--But ultimately just as perplexing. Winogrand told us that anything was photographable. He said that we only make the pictures we know; it is hard to break from our preconceptions about how something should look photographed. He told us to let what we see determine where the edges of the photograph go. He challenged us to forget our preconceptions about how to photograph something. "A photograph," he said, "is the illusion of a literal description of how the camera saw a piece of time and space." I wanted to know what technique Winogrand used to get his best shots, and all he'd talk about was a strange, esoteric theory! By Wednesday, the students were getting restless. We had a gripe session with the program director; several students were ready to drop out. The direcor confided that Winogrand doesn't make learning easy; be patient, he earged, it's worth it. If we weren't satisfied by the weekend, he'd give us a refund. Back to class. After an hour or so of Winogrand's interminable jokes and more coffee, the whole exercise seemed futile. Suddenly, almost in exasperation, he said, "Aww, let's go out and take some pictures." That's when the class started. He hopened his camera bag. In it were two Leica M4's, equipped with 28mm lenses and dozens of rolls of Tri-X. The top of the bag was covered with yellow tabs. He told us he wrote light conditions on the tabs and put them on rolls as he finished them so he would know how to develop them. As we walked out of the building, he wrapped the Leica's leather strap around his hand, checked the light, quickly adjusted the shutter speed and f/stop. He looked ready to pounce. We stepped outside and he was on. We quickly learned Winogrand's technique--he walked slowly or stood in the middle of pedestrian traffic as people went by. He shot prolifically. I watched him walk a short block and shoot an entire roll without breaking stride. As he reloaded, I asked him if he felt bad about missing pictures when he reloaded. "No," he replied, "there are no pictures when I reload." He was constantly looking around, and often would see a situation on the other side of a busy intersection. Ignoring traffic, he would run across the street to get the picture. Incredibly, people didn't react when he photographed them. It surprised me because Winogrand made no effort to hide the fact that he was standing in way, taking their pictures. Very few really noticed; no one seemed annoyed. Winogrand was caught up with the energy of his subjects, and was constantly smiling or nodding at people as he shot. It was as if his camera was secondary and his main purpose was to communicate and make quick but personal contact with people as they walked by. At the same time, as he passed from shadow into sunlight into shadow again, he was constantly adjusting his meterless camera. It was second nature to him. In fact, his first comment right out the door was, "nice light--1/250 second at f/8." I tried to mimic Winogrand's shooting technique. I went up to people, took their pictures, smiled, nodded, just like the master. Nobody complained; a few smiled back! I tried shooting without looking through the viewfinder, but when Winogrand saw this, he sternly told me never to shoot without looking. "You'll lose control over your framing," he warned. I couldn't believe he had time to look in his viewfinder, and watched him closely. Indeed, Winogrand always looked in the viewfinder at the moment he shot. It was only for a split second, but I could see him adjust his camera's position slightly and focus before he pressed the shutter release. He was precise, fast, in control. Inspired, I shot eight rolls that day. Up all night printing, the next morining I excitedly showed Winogrand some 50 workprints. He divided them up into a good and a bad pile, then handed them to me without comment. I pressed him for details: what made this print work? Why did he like that shot? He simply said, "It's a good photograph." He told me to take a close look at the shots he liked and keep shooting. I was disappointed, but I felt challenged. The rest of the workshop followed the same pattern. I shot like a maniac all day (as did most of the other students), worked in the darkroom until dawn, schlepped my pile of 8x10s back into New York from Long Island for the 9 a.m. class. Winogrand divided the shots into good and bad. I studied his selections, trying to divine his logic. I eventually realized that when the whole photograph worked--an intuitive response to something visual, unexplainable in words--he liked it. If only part of the photo worked, it wasn't good enough. Cropping was out--he told us to shoot full-frame so the "quality of the visual problem is improved." Winogrand told us to photograph what we linked, and to trust our choices, even if nobody else agreed with them. By the second week, Winogrand had opened up and told us about his working methods, which were rather unorthodox but not sloppy. He never developed film right after shooting it. He deliberately waited a year or two, so he would have virtually no memory of the act of taking an individual photograph. This, he claimed made it easier for him to approach his contact sheets more critically. "If I was in a good mood when I was shooting one day, then developed the film right away," he told us, I might choose a picture becuase I remember how good I felt when I took it, not necessarily because it was a great shot. You make better choices if you approach your contact sheets cold, separating the editing from the picture taking as much as possible." Winogrand developed by inspection to avoid overly contrasty or flat negativves. He would make contacts, then make 8x10 prints of everything but technically inferior negs. "I need to see what they look like large before I can make selections," he explained. To save time, he exposed the negatives in bulk--a hundred or so 8x10 or 11x14 prints at a time. As he finished one exposure, he put the print in a box and exposed the next negative. When he was done, he would develop the prints en masse. These were workprints, so quality was not expected to be the best. Exhibit prints, however, had to be perfect. "Without technique, you won't get anything good," he noted. Winogrand found some of his best-known themes by looking through his workprints. He never went out saying "I want to photograph X today," because this would reate preconceptions and prevent him from being open to seeing other things. He worked with no preconceptions about what would be a proper photographic subject or how a photo should look. He said, "I photograph something to see what it will look like photographed." He encouraged us to look at great photographs. See prints in galleries and museums to know what good prints look like. Work. Winogrand recommended looking at The Americans by Robert Frank, American Images by Walker Evans, Robert Adams' work and the photographs of Lee Friedlander, Paul Strand, Brassai, Andre Kertesz, Weegee and Henri Cartier-Bresson. He told us to place ourselves where a lot is happening to get a lot of pictures. His favorite place to shoot: Columbus Circle in New York City, Sundays at 3 p.m. ("Lots of action.") Why did he tilt his horizons? "What tilt?" he answered. He wasn't interested in keeping the horizin straight within the frame, but always had a vertical frame of reference in his images. (This may be the only rule of composition he taught us.) He told us to treat editing photographs as "an adventure in seeing" and to enjoy the whole process. HE said that tension between the form and content of a photograph makes it succeed. He told us that the most successful art is almost on the verge of failure. These random ideas eventually added up a coherent approach to photography that can be summed up in two words: no preconceptions. His photos looked like nothing that came before. Even his teaching method (letting the students create the lesson by responding only to their questions) reflected his philosophy of not relying on any previous example of how it's done. After two weeks, exhausted, I saw my camera and the world differently. Encouraged by Winogrand's parting words--"Get another camera and work at it"--I bought a Leica M-3 witha 35mm Summaron and continued exploring. I saw Winogrand only once after that workshop, at a lecture he gave at my alma mater, Queens College, in 1982. I showed him some recent work. He said he liked it, and told me to keep shooting. He signed a photo I took of him at the workshop and said, "See you next time." But there wasn't a next time. Two years later he was gone.


Garry Winogrand died of cancer at age 56 in 1984 and left over 2,500 rolls of undeveloped film, 6,500 rollso fo processed film, 3,000 rolls of contact sheets that evidently hadn't been looked at--a total of 12,000 rolls, or 432,000 photos Winogrand took but never saw. Some of these images were published posthumously in Figments from The Real World.

The above article originally appeared in the June 1988 issue of Modern Photography. It was written by Mason Resnick, the founder of Black and White World, who was the associate editor of Modern at the time. You can reach him at bwworld@mindspring.com.

[irys]

můj oblíbenec... www.michaelkenna.net/

[megpie]

Obdivuji Jana Reicha.