A přece jenom našel
Čirou náhodou.
Z článku o Janu Hrušínském:
"Potom jsem přešel do Realistického divadla, dnešního Švanďáku, a role, které jsem tam první dva roky dostával, mě moc nebavily. Tak jsem přemýšlel, co bych mohl dělat - a sáhl jsem po foťáku."
Podvědomě jsem toužil po svobodě, a to nejen té protirežimní, ale i profesní. Herectví je hodně nesvobodné zaměstnání, kde o vás rozhoduje celá řada lidí. Záleží, zda máte štěstí, jestli dostanete dobrou roli, kdo vás bude režírovat nebo jestli ostatní herci, kteří s vámi budou hrát, jsou dobří a jaká je hra samotná," popisuje principál pražské Jezerky úskalí divadelního světa. "Tehdy jsem došel k tomu, že fotografie nebo možná malířství takovou svobodu člověku mohou poskytnout. Najednou děláte věci, o nichž si rozhodujete sami. Pokud se tím nemusíte živit. A to jsem tenkrát nemusel."
Ani přes novou zálibu však Jan Hrušínský divadlo zcela neopustil. Pouze se na něj naučil dívat skrz hledáček fotoaparátu značky Pentax.
