Lýkijské hrobky

Zvyk předků tesat do nepřístupných skal různé místnosti asi nejlépe ilustruje proslavené město Petra v Jordánsku. Stejně pozoruhodné a polozapomenuté jsou lýkijské skalní hrobky, převážně na území Turecka.

Lýkijská kultura, která se objevila asi dva tisíce let před Kristem na jihu Turecka, u pobřeží Středozemního moře, byla na svou dobu výjimečná svým politickým uspořádáním. Měla totiž 23 nezávislých měst, sdružených do spolku. Jinak se toho o ní moc neví, zanikla asi po nájezdech nepřátel a – těžko říci, zda dobrovolnou – asimilací s Řeky.
Dávná civilizace věřila v posmrtný život
Nezachovaly se o ní písemné zmínky, podle vykopávek města zřejmě ležela mezi dnešními městy Fethiye a Antalya. Mnohé o této civilizaci ovšem mohou napovědět skalní hrobky.
Z nich lze usoudit, že Lýkijci věřili v život po životě, jinak by si těžko dali práci tesat a hloubit do skalních útesů a převisů stovky hrobek, navíc vypadajících jako obydlí.
Většina z nich je i čistě stavebně pojata, nejsou to žádné vykutané „nory“. Mají dveře, okenní překlady, což jsou typické znaky pro tehdejší lidská obydlí, nikoliv hrobky.
Nebožtíci měli jedinečný výhled
O náboženství a rituálech Lýkijců nevíme také bohužel nic, podle způsobu pohřbívání je však patrná silná víra v posmrtný život i snaha své drahé zesnulé navštěvovat. Na rozdíl od – před vykradači pečlivě zabezpečených a utajených – egyptských hrobek byly totiž tyto snadno přístupné.
Velká pozornost byla věnována i jejich umístění. Hodně z nich je totiž postaveno tak, aby měl zesnulý doslova panoramatický „výhled“ z výšky na krásy okolní krajiny.
Skalní hrobky zdobí reliéfy
Nejznámější a nejnavštěvovanější je tzv. Amyntasova hrobka. Její vchod je lemován sloupy, a tak trochu připomíná malý chrám, pochází ze čtvrtého století př. n. l.

Tolik slova z průvodce. Za sebe můžu jen dodat , že to stojí za vidění