Gibon stříbrný

Giboni působí útlým a křehkým dojmem, ve skutečnosti však mají neobyčejnou sílu v pažích. Nepotřebují ocas, protože skáčou mezi větvemi zvláštním způsobem nazývaným brachiace: vždy se zavěsí pouze prsty a s nedbalým půvabem a lehkostí se přehoupnou na další větev. Jediným skokem dokážou překonat vzdálenost až 10 m. Když se samici narodí mládě, pevně se chytí za srst a bezpečně přitisknuté k máminu břichu poletuje lesem s ní. Kromě toho dovedou giboni chodit jen po dvou, třebaže na malou vzdálenost. Vztyčí se na pokrčených nohou a přeběhnou po větvi jako provazochodci, přičemž udržují rovnováhu dlouhými pažemi. Giboni žijí v poměrně málo početných tlupách tvořených rodičovským párem a různě starými mláďaty. Jsou to mírná zvířata a k šarvátkám mezi nimi dochází jen zcela výjimečně. Každá rodinná tlupa žije ve svém teritoriu, které si označuje především hlasem. Každé zvíře má svůj typický hlas, a tak zpěv slouží nejen k označení území, ale i k udržování kontaktu mezi členy rodiny. Jako takřka všichni primáti jsou giboni denní tvorové. Noc tráví pohodlně stočeni do klubíčka vysoko v korunách stromů a s úsvitem se dávají do zpěvu. Velkou část dne jim zabere jídlo, protože se živí listy a plody.