Mount St.Helens II. - západ slunce

Erupce Mt. St. Helens 18. května 1980 zničila 400 výškových metrů sopky - magma se hromadilo pod severním svahem sopky až do chvíle, kdy došlo k sesuvu celé této části vulkánu. V tu chvíli přestal působit litostatický tlak na plyny nahromaděné v magmě a ty vytvořily explozivní erupci trhající magma a okolní horniny za následné tvorby kaldery podkovovitého tvaru. Vzhledem k tomu, že k erupci došlo na jaře, bylo důsledkem také tání obrovského množství ledu a sněhu pokrývajícího horu. Vzniklé bahno se sutí se hnalo krajinou rychlostí 75m/s a dosáhlo vzdálenosti 25km od vulkánu. Údolí kolem hory se díky tomu zvedlo o téměř 200 m. Rozpad sopky měl za následek tvorbu pyroklastických proudů (přehřáté plyny a popel o teplotě 700°C (obecně 100-1000°C) ženoucí se ze svahu sopky rychlostí 150-700 km/h. Pyroklastické proudy jsou jedním z nejničivějších projevů sopečné činnosti (byly jím např. pohřbeny Pompeje). Laviny sopečného materiálu, proudy bahna, spady a pyroklastické proudy zničily přibližně 600 km2 lesů (přežily jen mladé stromky zasypané sněhovou pokrývkou - z nichž dnes také vyrostly jediné stromy, které tam uvidíte). Erupci nepřežilo 57 lidí, jedněmi z nich byli vulkanolog David A. Johnston (po něm je pojmenovaná observatoř u St.Helens), prof. Antonín Svoboda a fotograf Reid T. Blackburn. Ekologická katastrofa tohoto rozsahu však přinesla důležité poznatky o obnově ekosystému po něm. Většina míst je kvůli výzkumu veřejnosti nepřístupná - jen na některá místa se dá dostat po turistických trasách - především Loowit Trail obkružující horu v nadmořské výšce 1200-1500 m.

Západ slunce zde byl mnohem barevnější - na druhou stranu jsme měli skoro po celou dobu našeho kroužení po USA jasnou a vymetenou oblohu, takže i zde nejsou žádné barevné obláčky na obloze... Stále lepší, než deka :-)

0,25 + 0,5 + 1 s | F13.0 | 15.0 mm | ISO: 100