Pentax Friends - Komunita příznivců fotoaparátů Pentax

Pro ty dříve narozené, kterým možná není úplně jasné, jak funguje Facebook.

Snažím se nyní získat přátele obdobným způsobem jako na Facebooku. Každý den chodím ven a vyprávím kolemjdoucím, co jsem jedl, jak se cítím, co jsem dělal předchozí noc a co budu dělat zítra večer. Pak jim rozdávám fotky mé rodiny, mého psa a moje fotky, jak pracuji na zahradě a trávím čas v bazénu. Také poslouchám jejich rozhovory a říkám jim, že je miluji.
A funguje to.
Už mám tři přátele: Dva policisty a psychiatra.

Ty vole, to je síla ale přesně to vystihuje situaci: někdo si nafotí, jak kloktá řitním otvorem,
a dostane se mu od přátel upřímného obdivu -to se mi líbí ...

Scházeli se pravidelně na oběd v parku čtyři rabíni - Finkelstein, Rosenblum, Ábeles a Herschel. Každý den, za každého počasí, usedli v altánu a nad jídlem debatovali o nejrůznějších palčivých teologických otázkách - o původu Boha, o významu kapitol Starého zákona, o výkladu Tóry, o slanosti slanečků... Jenže debaty vždycky skončily stejným způsobem - rabi Herschel zůstal se svým názorem sám proti zbývajícím třem. Ale to už je podstata diskuzí, že ano.
Nicméně jednou, při zvlášť důležité debatě, to znovu skončilo Herschel proti třem ostatním. A rabi, chudák, z celého srdce věděl, že tentokrát má pravdu on. A neschopen je sám přesvědčit, zaklonil hlavu, upřel oči k nebesům a zvolal:
"Ach, Hospodine, já vím, že tentokrát mám pravdu já a ti tři přede mnou se mýlí! Dej nám znamení, že mám pravdu!" A sotva to dořekl - ze stolu spadl hrneček rabiho Finkelsteina. Takový hezký, naleštěný porcelán, no ještě že se nerozbil.
"Ha! Viděli to, pánové? Viděli? To je znamení!"
Finkelstein zvedá hrneček a nepřesvědčeně povídá: "No já jim nevím, Herschel. Pravda, ten hrneček spadl, ale já nešika ho měl úplně na kraji, a co já vím, někdo mohl drcnout nohou do stolu..."
Herschel se zachmuří. Co jiného by je ještě mohlo přesvědčit? Znovu se tedy zakloní, div mu neškubne v zátylku, a zvolá:
"Ach, Hospodine, já skutečně vím, že ty víš, že zde mám pravdu já a ti tři se mýlí! Dej nám znamení!" A sotva to dořekne - do té doby jasná obloha potemní, rozezní se hromy, blesky z čistého nebe, s tím by ani meteorologové nepočítali.
"Viděj to?! Viděj to?! To je znamení!" volá Herschel. Nicméně Ábeles jen s mírně pokrčenými rty zakroutí hlavou.
"Teda, já jim nevím, Herschel. Přeci jen, je léto, takové náhlé bouřky jsou na denním pořádku."
Herschel už zoufale znovu zakloní hlavu, ovšem stihne se jen nadechnout, než zahřmí přímo nad altánem, a z nebes se ozve hluboký, hřmící, dunivý hlas:
"Rabi Herschel má pravdu!"
A sotva hlas dozní, zmizí i bouře a tmavá obloha, zase je hezký letní den. Rabi Herschel už vítězoslavně kouká na ty tři, ale oni se pořád tváří nenaloženě!
"Vy malověrní! Copak zpochybňujou slova Hospodina?"
A Robenblum jen s klidem propojí prsty rukou.
"Co jich to napadá, Herschel, to bychom si nedovolili. Ovšem teď je to tři proti dvěma."

Babka si vybírá v bance peníze a slečna na prepážce jí říká:
-Pani, ale na zadní straně, tam dole, se musíte také podepsat!
-A co tam mám napsat, dcérenko moje?
-No normálně, tak jako se podpisujete na dopisy.
A babka napsala:
-Všechny vás pozdravuji a líbám. Vaše babka.

Spolužáci
Už jste se někdy zadívali na druhé lidi stejného věku s tím divným pocitem: "Snad nevypadám tak staře?"

Jestli ano, tak tenhle se vám bude určitě líbit!

Seděla jsem v čekárně svého nového zubaře a prohlížela si to tam. Zahlédla jsem i diplom, který uváděl celé jméno svého majitele. Najednou jsem si vzpomněla - vysoký, hezký, tmavovlasý kluk stejného jména se mnou chodil na gympl, už je to nějakých 40 let. Že by to byl tentýž chlapík, na kterého jsem tehdy měla tajný zálusk?
Když jsem ho však uviděla, rychle jsem podobné myšlenky zahodila. Tento téměř plešatý, prošedivělý muž s vrásčitým obličejem, ten byl příliš starý, než aby mohl tehdy být mým spolužákem. Nebo - že by?
Poté, co mi prohlédl zuby, jsem se ho zeptala, jestli nechodil na gymnázium Klementa Gottwalda.
"Ano. Ano, chodil jsem tam. Byl jsem jedním z nejlepších," zapýřil se.
"A kdy jste maturoval?" zeptala jsem se.
Odpověděl: "V šedesátém šestém. Proč se ptáte?"
"Tak to jste byl v mé třídě!" Prohlásila jsem nadšeně.
Pozorně si mě začal prohlížet. A pak se ten hnusný, starý, vrásčitý chlap zeptal:
"A co jste nás učila?"

Je to jako vtip, ale takhle to vlastně léta funguje ..


Říká mladý lékař staršímu kolegovi:
"Těch chorob je tolik, jak je mám poznat?“
Zkušenější lékař se usměje a říká:
"Přijde kuřák, řekneš mu, že to má z kouření. Ožralovi, že z chlastu. Přijde tlusťoch, hodíš to na obezitu. U chcípáka na podvýživu. Když v práci dře nebo je sportovec, tak to prohlásíš za přetížení nebo přetrénování. Usedlému řekneš, že je to z nedostatku pohybu. Mladému, že jde o růstové problémy. Starému, že je to ve stáří normální. A co máš říci masožravým, vegetariánům, opáleným a neopáleným, to už snad chápeš sám, vždyť na co bys jinak měl ten čerstvý diplom. Vyúčtuješ si měření krevního tlaku a poplatky a hlavně mu nakonec předepíšeš hrst prášků od nejlépe platícího dealera. Když přitom bude remcat, že mu minule po těch prášcích bylo hůř a že mu nepomáhají, tak mu řekneš, že lékař jsi ty a ne on, že musí něco vydržet, že začnou zabírat až po delším čase, že je určitě bral nepravidelně nebo že je asi zapíjel alkoholem a ať je určitě bere dál. Když bude hodně otravný, vyměníš mu je za prášky od druhého nejlépe platícího dealera, poznamenáš, že tyto už jsou ty vůbec nejlepší, že jsou ze Švýcarska a budeš se u toho tvářit, jako bys mu je platil ze svého."
Mladý:
"No ale co když přijde zcela průměrný nekuřák?"
Zkušený:
"No potom ho, podle své nálady, buď prohlásíš za hypochondra a vyhodíš ho hned nebo řekneš, že je to psychosomatické a přihraješ ho kamarádovi psychiatrovi."
Mladý:
"Ale co když se ho ani potom nezbavím?"
Zkušený:
"V takovém případě ho pošleš na kolečko odborných vyšetření. A máš od něj pokoj nejmíň na rok. A kdyby i to náhodou přežil a ještě se k tobě vrátil, už bude dávno mít jiné starosti, nevzpomene si ani, jak se jmenuje, natož aby tě otravoval, že chce nějakou diagnózu a léčbu."
Mladý:
"Díky za rady, nepochybně ze mne bude také výborný lékař."

to není vtip ... ALE dost často smutná realita

V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo – nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.
Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.
„Babí, co je to tam namalovaný?“
Pro něj neznámý druh „Smajlíka“ ho zřejmě zaujal.
„Kde myslíš Kubíku?“
„No přece naproti nám, na stěně.“
Ukázal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně.
„To je… to je…“ přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý.
„To je přece dráček!“ zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupé se opět uvolnila a všichni přítomní se vrátili ke svým myšlenkám.
Ne však chlapec.
„Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?“
Babička, čelíc další zvídavé otázce, nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil.
„No ano, Kubíku, takovej co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?“
Improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm.
„Hele babi a nepotřebuje ten dráček vocas?“
Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout.
„Tenhle dráček asi ne“, hlesla babička.
„To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,“ mudroval vnouček.
„Tak tenhle ho nemá!“ odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie.
Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby.
„Babi a ty máš dráčka?“
Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu.
„Já už dráčky nepouštím,“ odpověděla ta dobrá žena žalostně.
„Protože už dráčka nepotřebuješ!“ triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot.
Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:
„Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?“
To už smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze.
„Chováte se jako primitivové!“ rozječela se na nás. „Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!“
Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice, a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila:
„Jako dráček?“
Žena sklapla čelist a chvíli na dívku konsternovaně hleděla. Pak ale pochopila význam sdělení i trapnost svého výstupu a začala se smát. Postupně se k ní přidali i ostatní cestující i s kloučkem, který sice nevěděl, čemu se směje, ale smál se o to upřímněji.
„Máte pravdu, chovala jsem se jako dráček,“ soukala ze sebe ta žena, co jí bránice dovolila. Vlak zabrzdil v konečné stanici a lidé začali vystupovat.
Loučili se slovy, tak se mějte paní a ty taky draku…

Obvykle vtipy tohoto druhu nepředávám, ale tenhle je celkem pravdivý:
Sedí Ahmed v Berlíně u řeky, špinavej, v roztrhanejch šatech, zkažený zuby a chytí zlatou rybku. Klasika. Tři přání atd.
Ahmed se zamyslí a říká:„Rybko, chtěl bych mít krásný zuby, jako lidi tady.“
Blik! A sedí v zubařském křesle a zubař pilně pracuje. Ahmed mu povídá, že nemá peníze a zubař na to, že je to placený z evropskejch fondů.
Jako druhé přání říká, že nechal doma svoje ženy, děti a rodiče a chtěl by s nimi hezky bydlet. Blik! Sedí v přijímacím pokoji vybavené vily a na stole čeká na jeho podpis smlouva, že vilu hrazenou z fondů EU pro uprchlíky v rámci „programu o slučování rodin“ přebírá do užívání.
Ahmed se zamyslí a jako třetí přání říká, že by chtěl bejt modrookej blonďák jako Němci. Blik!
Z Ahmeda je modrookej blonďák se zkaženejma zubama, a sedí v roztrhanejch šatech v Berlíně u řeky. Tak se ptá rybky, co to má bejt?"
Rybka mu odpovídá:
„Jseš bílej, tak se koukej starat sám!“

Ahmed-přesně

Manželka večer na gauči u televize říká manželovi: "Prosím tě, řekni mi něco, abych si připadala jako žena". Manžel se krátce zamyslí: "Zase jsi blbě zaparkovala".

Sedí dvě holčičky na zídce, jedna je hodná, druhá zlá a obě plivají na lidi, co chodí pod nimi. Zlá holčička se trefila dvakrát a hodná holčička třikrát.
A tak zase jednou zvítězilo dobro nad zlem!

Stretnú sa dvaja Slováci.
Ahoj, ako sa máš?
Ahoj, dobre.
Ty sviňa!

Vejde pán do realitní kanceláře a koktá: „J-j-já b-bych si chtěl ko-koupit dům, co máte?”
„Pane, jak na vás koukám, tak pro vás asi nic,” zhodnotí ho úředník.
Koktavec se nenechá odradit a ukáže na jeden obrázek v katalogu: „A co t-tenhle?”
„Ten je za šest milionů,” oznamuje úředník. „Na ten určitě nemáte.”
Zákazník ukazuje dál: „A ten-hle?”
Úředník vrtí hlavou a povídá: „Ten je za deset milionů.”
Pán ukáže na největší obrázek a praví: „J-já si vezmu t-tenhle.”
„Ale pane, ten stojí dvacet milionů!” upozorňuje ho úředník. „Máte na něj?”
Pán hrdě oznamuje: „J-já m-mám še-šedesát milionů!”
„A kde jste je vzal?” diví se úředník.
Zákazník na to: „Vy-vy-vyhrál jsem je!”
Úředník si hvízdne: „Fíha! Já vyhrát šedesát milionů, tak mě klepne pepka!”
Pán vykoktá: „M-m-mě to jenom lí-í-zlo.”

To se takhle po dlouhé době potkají dva kamarádi.
Ten jeden zve druhého na pivo ...
"Já nemůžu, mne by manželka pak nepustila domů, kdybych přišel připitý!"
A ten první mu poradí:
"Poslouchej, já to dělám takhle.
Přijdu domů ke dveřím, svlíknu se donaha, zazvoním a když se otevřou dveře, hodím všechny věci dovnitř.
Manželka mě venku stát nahatýho nenechá!"
A tak se spolu sťali jak hovada.
Asi za týden se zase potkají a ten, co mu radil, se ptá toho druhého:
"Tak co, jdeme se zase opít?"
" Po tom minulém fiasku raději ani ne!"
"Tak počkej, co se stalo?"
"No, přede dveřmi jsem se svlíknul do naha ....zazvoním, a když se dveře otevřely, tak jsem tam hodil hadry. Pak se zase zavřely a ozvalo se:
PŘÍŠTÍ STANICE KAČEROV!!!..."

Starý pošťák odchází do důchodu. Roky roznášel po svém rajóně poštu, a tak ho všichni dobře znali.
Přišel jeho poslední pracovní den. Lidé se s ním loučili. Jedna rodina mu dala klíčenku, druhá darovala na památku pero, jinde to byla kytice květů. Zazvonil i u dveří, kde mu otevřela překrásná sexy blondýnka. Vtáhla ho dovnitř, svlékla se a strávili dvě hodiny nádherným a vášnivým milováním v těch nejnemožnějších polohách. Potom si dali senzační snídani a nakonec mu blondýnka dala 5 korun.
Ohromený pošťák se ptá jak je možné, že se k němu tak hezky chová, co se stalo?
A blondýnka odpověděla: "Včera jsem povídala manželovi, že náš pošťák odchází do důchodu, že by bylo dobré, dát mu něco na památku a manžel mi odpověděl: 'Ále, jeb*j ho... dej mu 5 korun!' No a ta snídaně, to byl můj nápad!"